„Můj sen bylo pracovat na rehabilitacích. Chtěla jsem už jako dítě jít na masérskou školu, ale v minulém režimu mi to nebylo umožněno. Musela jsem na ekonomku. Dvacet let jsem pracovala na telefonní ústředně jako operátorka. V devadesátých letech se firmy začaly rušit a já začala bojovat, abych se dostala do kvalitního masérského kurzu,“ vypravuje paní Jana.

Dostat se do masérského kurzu nebylo pro paní Janu jednoduché a sehnat na něj finance už vůbec ne. Samotný kurz v rekvalifikačním a rehabilitačním středisku v Praze trval šest měsíců a finančně pro ni byl nedostupný. Na žádost u Ministerstva práce a sociálních věcí jí však byla udělena výjimka a dostala podporu, která jí umožnila půlroční kurz absolvovat.

Kurz plně splnil její očekávání, ale sám o sobě neřešil otázku zaměstnání. Původně měla paní Jana přislíbené místo, ale nevyšlo to. Na radu jednoho z přátel si udělala v roce 1999 živnostenský list a začala podnikat sama, na vlastní pěst. Přestože byla cesta k vysněnému pracovnímu místu zdlouhavá a náročná, nakonec přeci jen nalezla, jak sama říká, spřízněnou duši, a ta jí poskytla první prostor pro masérskou praxi. 

„Klientelu jsem si vybudovala postupně a musím říct, že mám i několik zákaznic, které ke mně chodí od roku 2000. Do současnosti jsem vystřídala čtyři masérská místa, která jsem opouštěla z různých důvodů. Někdy mi přestaly vyhovovat prostory, bohužel často nebyla také reakce kolegů na moje úspěchy zrovna příjemná a docházelo k závistivému chování. Z toho důvodu jsem také opustila i své poslední místo,“ pokračuje ve vyprávění paní Jana.

O místě v sociálním podniku Jitro se dozvěděla od jedné dlouholeté zákaznice.  Rehabilitační centrum Jitro vzniklo v roce 2012 jako sociální podnik díky podpoře Evropského sociálního fondu. Zaměstnává více než 40 % hendikepovaných osob a osob, které pečují o závislé členy své rodiny. Paní Jana byla vybrána na pozici masérky v listopadu 2012, potom, co splnila podmínky výběrového řízení. V Jitru masíruje od pondělí do čtvrtka skoro celý den, a to především veřejnost. Ostatní kolegyně se věnují klientům z denního stacionáře o.p.s., který poskytuje lidem s mentálním a kombinovaným postižením sociální služby.

„Nejdůležitější je pro mě na práci masérky, že můžu lidem pomoct. To mě naplňuje mnohem více, než když by mi klient platil třeba více peněz. Jsem strašně šťastná, že tuhle práci můžu dělat a že se cítím potřebná,“ zdůrazňuje paní Jana. „Myslím, že tyhle projekty by se měly určitě dál dělat, protože v člověku budují potřebný pocit sebedůvěry a potřebnosti. Možná to bude znít drsně, ale člověk se pak necítí na tom světě zbytečný.“  

Během své dnes již dlouholeté praxe prošla také dalšími kurzy. „To, co já dělám, má už ke klasické masáži daleko, ačkoliv ji tak nazývám. Z každého kurzu si masér odnese hmat, o němž si myslí, že by lidem mohl pomoct a ten pak zanese do své sestavy. Paní doktorka, co nás měla vždycky na kurzu, tomu říkala lidová tvořivost.“ Budování klientely trvalo dlouho. Dnes už má ale paní Jana tolik klientů, že nestíhá. „Vždyť já už musím objednávat na měsíc dopředu,“ říká s úsměvem.