„O pražírně mi řekla kamarádka. Přečetla si inzerát, ve kterém stálo, že tam nabízejí práci na počítači a že tato pracovní pozice je určena pro osoby se zdravotním postižením. Už dlouhá léta trpím revmatoidní artritidou, kvůli níž mohu vykonávat jen sedavá zaměstnání. Onemocnění mi částečně zdeformovalo ruce, a proto mohu dělat jen práci, která nevyžaduje větší manuální zručnost. Na inzerát jsem proto odpověděla, poté jsem úspěšně prošla výběrovým pohovorem a byla přijata na místo asistentky vedoucího pražírny,“ vysvětluje Renáta, jež se s nemocí pere už čtyři desetiletí.

Choroba u ní propukla ve věku pouhých sedmi let. Onemocnění se zpočátku neprojevovalo nijak nápadně, situaci však zkomplikovala nesprávná diagnóza následovaná nevhodnou formou léčby. Nemoc se pak projevila v plné míře. „Tělo jsem měla téměř ochrnuté, ve svalech a kloubech záněty a vše doprovázely velké bolesti,“ vzpomíná Renáta na nejkrušnější období boje s chorobou. Netrpělo jen její tělo, ale i dětská dušička: „V nemocnici jsem byla více než doma, stýskalo se mi po domově a rodičích. Také špatného zacházení ze strany zdravotnického personálu jsem si užila více než dost.“ Po čtyřech letech přišel zázrak. Vzal na sebe podobu schopného lékaře a skvělého člověka, který konečně zahájil léčbu s hmatatelnými výsledky. Renátě se změnil život.

Jako každé dítě i Renáta měla v dětství představy a sny o tom, čím by chtěla v dospělosti být.  Psala básničky a představovala si, že bude známou spisovatelkou. Pak zatoužila pracovat jako zlatnice nebo laborantka. S ohledem na svou nemoc však záhy pochopila, že pro ni za dané situace bude nejlepší, když si po absolvování střední ekonomické školy najde uplatnění v administrativě. Působila v několika firmách, nejraději vzpomíná na Městskou nemocnici v Neratovicích. Za pultem recepce tam strávila celých patnáct let.

Na práci v pražírně nedá dopustit. Do práce to nemá daleko, krásně to tam voní kávou, ale to hlavní je kolektiv. „Jedním slovem je bezvadný. Tvoří ho zejména mladí lidé. Všichni trpí podobným postižením jako já,  a tak tu převládá vzájemné porozumění.  Užije se tu také spousta legrace a všechny nás spojuje hřejivý pocit z dobře vykonané práce,“ popisuje Renáta.

„V pražírně jsem se úplně našla. Pracuje se tu na nádherném projektu, který pomáhá lidem na mnoha místech této planety. Vše dohromady dává smysl nejen mému životu, ale i životům mnoha jiných.“

Pro Renátu je také výhodné, že může pracovat na zkrácený úvazek. Pořád se totiž léčí v pražském revmatologickém ústavu. Bez problémů tak může dojíždět na pravidelné kontroly a další odborné zásahy. „Díky kratší pracovní době nejsou moje klouby přetížené a také mi zbývá dostatek energie na osobní zájmy a práci v domácnosti,“ říká.

Takové podmínky má díky tomu, že její zaměstnanecká pozice je chráněným pracovním místem. „Z mého pohledu jsou chráněná pracovní místa jedinečnou a skvělou příležitostí pro pracovní uplatnění lidí se zdravotním postižením. Díky nim mohou zaměstnavatelé brát daleko větší ohledy na lidi trpící konkrétním handicapem. Ze svých osobních zkušeností musím přiznat, že ohleduplnost a toleranci jsem mnohdy v běžných kolektivech postrádala. Často na mne byly, bez ohledu na můj handicap, kladeny naprosto stejné nároky jako na mé zdravé kolegy. To mne tělesně vyčerpávalo a duševně zmáhalo.  Stíhat tempo zdravých spolupracovníků pro mě mnohdy bylo prostě nemožné,“ vzpomíná Renáta.

Podstatné je, že Renáta našla díky projektu místo, které ji dělá šťastnou a díky němuž se cítí dobře. „Víte, budoucnost nijak neřeším, ani ji neplánuji. Snažím se přijímat věci tak, jak přicházejí, těšit se z každého, i toho nejobyčejnějšího, momentu. Dobře si uvědomuji, že nic z toho, co máme, není samozřejmostí. Takže umět se radovat z naděje a chtít být lepším člověkem, to je mé vnitřní přání do dalších dnů,“ uzavírá své vyprávění.