Devětatřicetiletý Boris Nistor je Rom. Děčínský rodák se před lety vyučil zedníkem a hned po škole začal pracovat na stavbách. Šlo to až do chvíle, kdy státní podnik, u kterého pracoval, skončil.

S ekonomickou recesí klesaly nejenom příjmy, ale ubývalo i práce. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Boris udělal chybu a soud ho za ni poslal na dva roky za mříže. Z vězení se vrátil s dluhy. Neplacené sociální a zdravotní pojištění a něco navíc. Dohromady pár desítek tisíc. Exekuce by postihla i družku a jejich děti.

„Boris samozřejmě nebyl a není jediným klientem, se kterým pracuji. Na rozdíl od mnoha jiných má ovšem tu výhodu, že je vyučený a jeho pracovní praxe není malá,“ vysvětluje Radek Horváth a zasvěcuje nás do všeho, co se muselo v případě Borise udělat.

Východisko našel v projektu děčínské Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. Tam se Boris setkal s Radkem Horváthem, který se stal jeho osobním poradcem.

Začalo se s dluhy. Společně obešli úřady a domluvili splátkový kalendář a výši splátek. Teprve poté nastal čas na další fázi. Radek začal s Borisem krok po kroku. Nejdříve ho seznámil, jak to na takovém přijímacím pohovoru chodí. Vysvětlil mu, na co všechno se ho mohou ptát, procvičoval s ním nejvhodnější odpovědi. Až potom začali hledat volná místa. U počítače, v novinách, na úřadě práce. U Borise byla volba jednoznačná. Je vyučený zedník a tak hledali v oboru. A to i přesto, že stavební trh je v útlumu a firmy nové zaměstnance hledají velmi příležitostně. Trvalo to tři měsíce. Za tu dobu Boris s Radkovou pomocí absolvoval snad patnáct telefonických rozhovorů a následných přijímacích pohovorů.

„Vše kolikrát probíhalo zcela normálně. Ale jen v etapě, kdy jsme komunikovali po telefonu, vlastně do okamžiku smluvené schůzky, které v některých případech předcházela slůvka o tom, že se určitě dohodneme. V okamžiku, když jsem vešel do dveří a představil se, se ale častokrát situace rázem změnila. Z toho, že jsem Rom, byli mnozí hodně zaskočeni a pak jen koktali slova o tom, že místo je už obsazeno,“ svěřuje se Boris.

Teprve až po šestnácté uslyšel: Dobrá, bereme vás, zítra můžete nastoupit! Když pak šel po dlouhé době zase jednou do práce, připadal si opět jako člověk. Pocit, že má místo, se popisuje těžko. Tolik ani nevadilo, že smlouvu podepsal jen na sezónu a ta právě koncem září vypršela a dál se chytá brigádnicky a spolu s Radkem hledá zase něco na delší úvazek.

„Strašně bych si přál najít nějakou dlouhodobou, nejraději stálou a dobře placenou práci. Když bude třeba, tak se klidně rekvalifikuji. Práce se nebojím. Jakkoliv tvrdé. Na tom místě, kde jsem pracoval, jsme třeba vytrhávali železniční pražce. Nic těžšího jsem nikdy nedělal. A přesto jsem za tu dřinu nosil domů jen trochu víc, než nic,“ postěžoval si Boris se smutkem v hlase.

Radek s tím souhlasí, ale ihned bez sentimentu dodává: „Víte, ta naše pomoc je pro každého, tedy i Borise, jen první krok. Dostat ho z nejhoršího, nasměrovat správným směrem, naučit ho, jak po tom chodníčku jít dál. Ty další kroky jsou už na každém z nich.“