Video k příběhu naleznete zde.

Podle zákona je o děti z dětských domovů postaráno do doby, než se připraví na budoucí povolání, nejdéle do šestadvacátého roku. Na papíře to vypadá hezky, ale skutečnost je trošku jiná. Praxe totiž jednoznačně ukázala, že mnohé z nich mohou trpět jistým společenským handicapem. „Hůře zvládají teoretické znalosti a dovednosti k samostatnému životu zcela nezbytné. Často nedovedou nejen komunikovat s odlišným prostředím nebo úřady, ale chybí jim jakákoliv byť jen zprostředkovaná praxe umění hospodařit s penězi,“ říká koordinátorka projektu Jaroslava Havlíčková. Projekt, financovaný z prostředků Evropského sociálního fondu, tyto mladé lidi učí, jak si najít a udržet zaměstnání, dává jim možnost najít si bydlení a samostatně žít se vším, co k tomu patří.

Co však bývá po odchodu z dětského domova nejhorší, je náhlý pocit samoty. „V dětském domově jsem vyrůstala od svých tří let a žila v něm do sedmnácti,“ vypráví Lenka Šmídová. „Po celou tu dobu jsem prakticky nikdy nebyla sama. Kolem sebe jsem měla ostatní děti a tety. Tedy pořád někoho za zády, a i když to někdy vadilo, mohla jsem se spolehnout, že tu vždy bude někdo, kdo mě, když to budu potřebovat, vyslechne, anebo poradí.“

Projekt Krok do života na to rovněž myslí a nefungoval by bez komunitních pracovníků. To jsou lidé, kteří adeptům samostatného řízení vlastního osudu pomáhají mnohdy s docela běžnými životními kroky. Díky městským a obecním radnicím v Plzeňském kraji mají bezplatně k dispozici potřebné zázemí a některá města a obce mladým lidem z dětských domovů nabízejí i startovací byty.

V jednom takovém bydlí i Lenka. Samota čtyř stěn ji nějaký čas dělala problémy. Dnes ale už říká, že ačkoli to byl zpočátku šok a na všechno byla sama, do prostředí dětského domova by se už vracet nechtěla. „Není to jen o bydlení. Musela jsem se poměrně rychle naučit postarat se o domácnost a počítat, co si mohu dovolit a na co si musím ušetřit,“ říká.

Jako jiní i Lenka musí vyjít se 105 korunami na den. „Díky komunitním pracovnicím se mi to víceméně daří. Pomohly mi třeba s plánováním nákupu potravin nebo sestavením jídelníčku.“

Samozřejmě nejde jen o tuto formu pomoci. Připraveny jsou i speciální tréninkové programy věnované mezilidské komunikaci v různých situacích. „Učili jsme se samostatně vyřizovat různé věci, chodili jsme po úřadech, zkoušeli si třeba, jak postupovat, když chce člověk získat nějaké doklady a podobně,“ vzpomíná Lenka.

Přestože teoreticky byla vybavena dobře, potížím se nevyhnula. Dala na cizí radu a upsala se jisté pojišťovně. Když následně nastaly problémy a ocitla se na hraně exekuce, pomohli jí lidé z projektu dát vše do pořádku. „Nebýt toho, nevím, co by se mnou bylo teď,“ přiznává.

Vše dobře dopadlo a dnes může Lenka dělat v klidu vše pro svoji lepší budoucnost. „Jsem v prvním ročníku vyšší odborné školy v Domažlicích se zaměřením na sociální práci a pedagogiku. V budoucnu bych ráda pomáhala třeba tak, jako jiní pomáhají nyní mě, anebo bych například mohla docházet do dětských domovů. Kdo jiný by měl dětem v domovech pomoci lépe než ten, kdo jimi sám prošel,“ svěřuje se Lenka. Mladá žena, která, jak se zdá, první nástrahy běžného života zvládla dobře.