Video k příběhu naleznete zde.
Lenka Horáčková o stálé zaměstnání „nezavadila“ od doby, co skončila mateřskou. Když něco našla, tak vždy jen na krátkodobou brigádu.
„Být tak dlouho bez práce je hrozné. Člověk si může cokoliv říkat, mít jakékoliv předsevzetí, ale když chodí ode dveří ke dveřím a všude slyší, že práce není, anebo že mu zavolají a telefon nikdy nezazvoní, začne ztrácet jakoukoliv naději,“ vysvětluje Lenka pocity, jimiž dlouhá léta žila.
Se synem bydlela v nájemním bytě, a jak sama říká, její peněženka byla stále prázdná. Dokonce tvrdí, že nebýt její mámy, která jim občas pomáhala nakupovat jídlo, neví, jak by to celé dopadlo. „Být bez prostředků je šílený pocit. Na nic nemít peníze, nemoci nic koupit, nikam vycestovat je hrozné. Nejtěžší je, když máma musí vysvětlovat svému dítěti, že na to prostě nemá,“ svěřuje se s těžkou osobní situací Lenka Horáčková.
Nikdy se ale nevzdala a práci dál hledala. Všimli si toho na Úřadu práce, kam pravidelně docházela, a tam se také ke konci roku 2011 dozvěděla o projektu Podané ruce. Zeptali se ji, zda by jí nevadila práce pod širým nebem. Nejen proto, že původně paní Lenka pracovala v zemědělství, odpověděla na otázku kladně.
Lenka Horáčková absolvovala dvoutýdenní kurz, složila praktické zkoušky a po úspěšném výběrovém řízení nastoupila do zooparku v Chomutově. „Ta práce se mi líbí. Vysazujeme a přesazujeme rostliny, prořezáváme dřeviny, zkrátka se staráme o to, aby byl park zdravý a hezky vypadal. Někdy z toho opravdu bolí celé tělo, to když je třeba vzít do ruky krumpáč a vykopat díru pro zasazení takového vzrostlého rododendronu,“ dělí se s námi s úsměvem o náplň svojí práce. Na tuto pozici byla sice přijata jen na rok, ale věří, že si zaměstnání, co ji uspokojuje, udrží. „Paní ředitelka si nás chválí, takže doufám, že si nás tady nechá na stálo,“ říká.
Koordinátorka projektu Podané ruce Hana Stejskalová říká, že motivační a poradenské projekty dělají na Chomutovsku už dlouho. Setkávají se přitom často s lidmi, co jsou opravdu na dně. Projekt Podané ruce proto zaměřili především na ty nejohroženější. „Cílem bylo, abychom jim vedle motivačních programů nebo rekvalifikace nabídli to nejdůležitější, tedy práci,“ říká Hana Stejskalová.
Šli na to chytře. Podchytili místní zaměstnavatele, vtáhli je do projektu a tak jim vlastně pomáhali připravit lidi podle jejich potřeb a představ. „Je to taková podaná ruka. My na jedné straně něco dáváme a na straně druhé také od svých klientů něco očekáváme a tím je chuť pracovat, “ vysvětluje Hana Stejskalová název projektu Podané ruce.
„Situace těch lidí, zvláště jedná-li se o matky samoživitelky s padesátkou na krku, není nijak radostná. Proto nás nejvíc potěší, když se nám pro ně podaří najít práci a oni se zase naučí smát,“ uzavírá Hana Stejskalová.