Zpět

Pradlena z Ráje

Schizoafektivní porucha. Odborníci říkají, že jde o kombinaci schizofrenie a deprese. Prý bývá důsledkem dlouhodobého stresu. Léčí se medikamenty a u nás jí trpí jedno procento populace. Psychiatři tvrdí, že v průběhu ataky choroby nemocný trpí poruchami myšlení a vědomí, bludy, halucinacemi či zjevnými odchylkami v jednání. Představa, že takto postižený člověk může vést běžný život a dokonce najít zaměstnání, se zdá absurdní. A přesto se to může povést. Stejně jako to dokázala pětatřicetiletá Lucie, která osudu navzdory s nemocí úspěšně bojuje.

Lucii Špeldová se pere se schizoafektivní poruchou už devátý rok. Lékařskou hantýrku zná už zpaměti, přesto si myslí, že žádný z psychiatrů nedokáže popsat to, co člověk s touto diagnózou skutečně pociťuje. „Najednou jsem se ocitla jakoby v jiném světě. Světě, kterému nikdo kolem mě nerozuměl a já zase nerozuměla světu jejich. Všichni kolem mě jakoby mluvili nějakou cizí řečí, kterou já neznala a oni nerozuměli té mojí,“ popisuje stav, do kterého se před lety nečekaně dostala.

K napadení psychickou poruchou přitom u Lucie žádný zjevný důvod nebyl. Žila život podobný svým vrstevnicím na venkově. Po základní škole se vyučila hodinářkou, pak přidala obor kuchař, ale zamilovala se, vdala, školu hodila za hlavu a brzy po svatbě přišlo na svět dítě a tři roky po něm druhé. „Bylo mi sedmadvacet let, když jsme začali přemýšlet o třetím dítěti. Staršímu synovi bylo pět a dcerce dva, profesní dráha nulová. Jenže právě tehdy se to stalo. Přišla nemoc,“ svěřuje se s okamžikem, kdy se pro ni převrátil svět.

Dosavadní život se Lucii rozsypal jako domeček z karet. Stejné to bylo i pro její rodinu, zvláště děti. Hospitalizovali ji na uzavřeném psychiatrickém oddělení v Hradci Králové. Brzy ji pustili, do dvou let se tam ale vrátila a poté ještě dvakrát pobyla v léčebně v Kosmonosích. 

„Na dobu těch let si vlastně ani moc nepamatuji. Byla jsem taková živá mrtvola. Stále pod medikamenty, reálný svět pro mě přestal existovat. Život v něm ale běžel samozřejmě dál. Děti rostly a já to vlastně ani nevnímala. Tehdy ne, ale teď to bolí, hrozně bolí!“ vzpomíná Lucie.

Postupem času začala léčba konečně přinášet výsledky. Své sehrály pravidelné návštěvy u výborného psychoterapeuta i konzultace se skvělým psychiatrem. „Oba mi mimořádně pomohli a pomáhají. Ale pokud bych sama nezatnula zuby a neřekla si, že musím bojovat a válku s nemocí skutečně nezačala, asi bych nebyla tam, kde dneska jsem. Možná to bude znít jako naivní sebechvála, ale v ústupu nemoci sehrává velkou roli moje vlastní píle a odhodlání být zase zcela normálním člověkem. Je to ale obrovská dřina,“ říká a jen sama ví, jak je taková cesta náročná. „Dnes navenek vypadám jako zcela zdravá. A o to mi především jde, žít běžný život. Takový, který jiným možná připadá fádní a nudný, ale pro mě znamená mnohem víc.“

Pokrok v léčbě byl sám o sobě pro Lucii vítězstvím. Jenže chtěla víc. Starost o rodinu zvládala, ale sedět jen doma a čekat, až se děti vrátí ze školy a manžel z práce, pro ni bylo málo. Chtěla pracovat a začala práci hledat. „Zkusila jsem to v Hořicích, v prodejně second handu. Chvíli jsem si myslela, že by to mohlo vyjít, ale nešlo to. Začala jsem hledat dál. Byl to docela oříšek. Pochopila jsem přitom, jak moc je ve společnosti zakořeněn názor, že člověk, který se léčil na psychiatrii, je prostě blázen a nikdo pak neví, co může od blázna čekat. Zkrátka snadné to nebylo. A potom jsem našla inzerát. Nabízel práci v prádelně Ráj ve vesničce Příchvoj u Markvartic.“

Prádelna Příchvoj je sociální podnik, který vznikl i za pomoci prostředků z Evropského sociálního fondu v rámci projektu Založení a rozvoj sociálního podniku - Prádelna Příchvoj.  

„Naše prádelna dává práci sedmi lidem, z toho pěti se zdravotním handicapem. Dále zaměstnává sezónní brigádníky, i ty však vybírá tak, aby zapadli do kolektivu zdravotně postižených. Spolupracujeme rovněž se stacionářem Kamarád z nedalekého Jičína a jeho klienti nám v rámci pracovní terapie pomáhají žehlit menší kusy prádla a přímo ve městě provozují sběrnu prádla. Naše prádelna vznikla ve starém venkovském stavení a lidé v obci ji přijali vlídně, někteří z nich nám dokonce v rámci brigádní výpomoci pomáhají. Také ekonomicky si stojíme dobře. V loňském roce jsme dosáhli několikamilionového obratu,“ přibližuje ředitelka projektu Martina Brádlerová. Filozofií podniku je přistupovat ke každému ze zaměstnanců individuálně a tak, jak to po konzultacích s lékaři jejich handicap vyžaduje. Samozřejmostí je i doprava zaměstnanců do práce a zpět.

Lucie si dodnes vybavuje první dojmy z návštěvy prádelny v Příchvoji: „Uvítala mě sympatická paní Brádlerová, vše mi ukázala a vysvětlila. Líbilo se mi, že mi nabídla, abych si práci nejdříve vyzkoušela a až poté se rozhodla. Je hloupé to takto říkat, ale já se do té prádelny na první pohled zamilovala. Především díky kolektivu, který jsem tam našla. Děvčata mne mezi sebe přijala naprosto úžasně. Vím, že se říká, že ženský kolektiv někdy poznamenají kontroverzní vztahy. To u nás ale neplatí. Svoji práci si odvedeme a ještě se přitom mockrát pořádně zasmějeme! S humorem jde zkrátka všechno líp a není tak divu, že se na holky každý den hrozně těším.“

V kolektivu prádelny panuje výborná pracovní atmosféra. Tvoří jej lidé, kteří kvůli svému zdravotnímu omezení jen s obtížemi hledali práci a zde se „mezi svými“ cítí velice dobře. Znát je to prý i na růstu jejich sebevědomí. „Plně se to týká i Lucky Špeldové. Už po krátké době bylo vidět, jak rychle se zapojuje do kolektivu. Nyní patří k našim nejpečlivějším pracovnicím, což využíváme při výstupní kontrole kvality vypraného prádla,“ tvrdí Martina Brádlerová.

„Dnes jsem spokojená. Budoucnost neřeším, byla bych ráda, kdyby vše zůstalo tak, jak je. Díky této práci jsem získala pocit, že někam, kromě rodiny, patřím, že je mi tam dobře, že si mě tam cení. To pro mě znamená strašně moc. Díky tomu se podstatně zlepšil i můj zdravotní stav. Můj psychiatr se diví, jak to vše zvládám. Brzy ráno vstávat, cestovat do práce, odvést v ní své na sto procent, vracet se zpátky, postarat se o děti, o domácnost a to vše pod léky, které pořád musím brát. Někdy jsem z toho k smrti unavená, melu z posledního, ale jsem šťastná. Protože i když to stojí horu dřiny, cítím, že přes svůj handicap pořád k něčemu jsem!“ uzavírá svůj příběh Lucie Špeldová. 

Příjemce

ISIS - M o. p. s.

Název

Založení a rozvoj sociálního podniku - Prádelna Příchvoj 

Operační program  

OP LZZ

Zahájení

1. říjen 2013 

Ukončení

30. červen 2015

Náklady

1 928 398,48 Kč

Číslo

CZ.1.04/3.1.06/30.00548


Otevřít galerii
 
6.6.2018