Jan Žiga, pětadvacetiletý mladík z janovského sídliště, otec pětiletého Honzíka a dvouletého Patrika. Podobně jako někteří jeho vrstevníci i on dal vzdělání vale poměrně brzy. Po základce sice nastoupil do učení, měl se stát zedníkem, ale z učňáku předčasně odešel. „Rodiče se totiž rozhodli, že se celá naše rodina přestěhuje do Irska, a tak jsem šel s nimi,“ říká. Brzy byl ale zpátky.

„Nebylo mi ještě osmnáct, bez výučního listu jsem si z pracovní nabídky nijak vybírat nemohl, a tak jsem skončil u údržby zeleně a podobných pomocných prací. Zůstal jsem u toho půl roku. Potom jsem se chytal příležitostných brigád. Když bylo potřeba, tak jsem kopal, jindy jsem se účastnil bouracích prací. V devatenácti jsem nakrátko pracoval u firmy Hitachi v Žatci a u další společnosti jsem přestal dělat poté, co mi vypršel úvazek na devět měsíců,“ podává Honza stručnou zprávu o svém profesním životě, netypickém v tom, že na rozdíl od jiných na janovském sídlišti práci vždycky hledal. A než aby byl odkázán na dávky, snažil se každý měsíc dostávat řádnou mzdu.

„Pro mne to bylo naprosto logické. Našel jsem si přítelkyni, na svět přišel první kluk, pak druhý a já se přece o rodinu postarat musel!“ říká Honza a na svém přístupu nevidí nic mimořádného. „Pravda ale také je, že živit rodinu znamená mít alespoň trochu větší příjem,“ přiznává a dodává, že to byl hlavní důvod, proč využil nabídky na rekvalifikaci. „Svářečský kurz nabízel docela slušně honorované uplatnění,“ neskrývá pravý důvod svého kroku.

Kdo ví, kudy by se jeho další život ubíral, kdyby nedošlo k banální nehodě. „Byla to moje hloupost. V průběhu kurzu jsem se díval, jak kolega svařuje. Samozřejmě bez helmy a brýlí. Do očí se mi dostal písek. Nic příjemného. Když jsem se z obtíží vyléčil, už jsem se k tomuto řemeslu nemohl vrátit. Prostě jsem se bál,“ popisuje jeden ze zlomových okamžiků svého života.

Když si s Honzou povídáme, pokaždé se dostaneme k tomu, že se vždy, za jakýchkoliv okolností, mohl spolehnout na svoji rodinu. Ta za ním stála vždycky. Bylo tomu tak i tehdy, když na sklonku roku 2013 přišel domů s tím, že ho zaujala nabídka projektu Sídliště – příležitost pro nezaměstnané z Janova, v jehož rámci by mohl absolvovat kurz řidiče náklaďáku. „Když mi o té šanci na pracáku řekli, bylo to něco úžasného. Jako malý jsem sice chtěl být vojákem, ale potom jsem se zhlédl v řidičích náklaďáků a teď taková příležitost!“

Tak jednoduché to ale nebylo. Alena Koláčková, která má projekt Sídliště – příležitost pro nezaměstnané z Janova na starosti, si na případ Honzy Žigy vzpomíná: „Kvůli tomu, že předcházející rekvalifikační kurz nedokončil, vyvstaly pochybnosti, zda si novou příležitost zaslouží. Po mnoha motivačních pohovorech a prověření klienta v poradenském programu jsme se rozhodli investovat do jeho vzdělání nemalé finanční prostředky. Šlo zhruba o 45 tisíc korun. Tolik stál kurz na řidičský průkaz C, pak i E a profesní průkaz. Průběh kurzu byl v jeho případě také relativně dramatický. Ukázalo se, že je Honza veliký trémista, a tak u závěrečných zkoušek několikrát selhal. Opravné zkoušky si už proto musel zaplatit sám a my čekali, jak to celé dopadne.“

„To celé je pravda,“ usmívá se dnes Honza, ale přiznává, že tehdy mu do smíchu nebylo. „Nesmírně mi ale pomohla přítelkyně. Učila se se mnou pokaždé dlouho do noci, stála za mnou, ty zkoušky jsem nakonec zvládl i díky ní.“

Profesní řidičské oprávnění v kapse je sice dobrá věc, samo o sobě ale práci nenabídne. Honza to záhy poznal na vlastní kůži. Kamkoliv přišel, všude jen krčili rameny a tvrdili, že pokud nemá alespoň dvouletou praxi, práci u nich nedostane. Takový začarovaný kruh. Bez praxe práci nenajde a praxi bez práce nezíská.

„Nevěděl jsem, co dál, a tak jsem se znovu obrátil na paní Koláčkovou. Řekla mi, abych za dané situace vzal dotované místo u Technických služeb města, že získám alespoň nějakou praxi a na vysněnou pozici řidiče si počkám. Udělal jsem to. Chodil jsem do práce a přitom hledal, kde se uvolní místo řidiče. Netrvalo to vlastně nijak dlouho, tři měsíce,“ vzpomíná Honza.

Volné místo nabízela firma Marius Pedersen. „Byl jsem mile překvapen, jak tam se mnou jednali. Nic netrvalo dlouho, vše se vyřešilo snad v průběhu dne a já brzy konečně usedl za volant.“

Jan Žiga dnes jezdí s kuka vozem značky Mercedes. Sváží komunální odpad a je spokojený. „Život se mi změnil, našel jsem nové přátele a hlavně vím, že až se zase někdo mých kluků zeptá, co dělá jejich táta, nebudou říkat, že je na sociálních dávkách, ale že si vydělává prací. V zaměstnání mě to baví, přesto mám ještě jeden sen. Časem bych rád řídil kamion,“ loučí se s námi Honza.