Video k příběhu naleznete zde.

Zhruba tisícovka jeho obyvatel žije v pěti z hlediska většinové společnosti problematických lokalitách. Domy, které v nich stojí, patří městu. Zhruba ze tří čtvrtin je obývají Romové, je tu něco smíšených rodin, jsou tu i další lidé sociálně slabí. Většina žije ze sociálních dávek, někteří si vydělávají brigádně, další berou příležitostní práci „na černo“. Až sem vcelku běžný popis gheta, jak nám je zpřístupňují většinová média. Na rozdíl od jiných obdobně popisovaných míst tu však naleznete kolem domů viditelně větší pořádek a i na domech samotných a jejich společných prostorách jsou zřetelné stopy po práci řemeslníků.

„Řekli jsme si, že na to půjdeme trochu jinak. Klasická sociální služba, tak jak ji definuje zákon, je zaměřena na pomoc konkrétnímu člověku nebo rodině a podobně. Náš projekt jsme ale koncipovali jinak. Do terénu jsme vyslali sociální pracovníky s cílem dávat lidi dohromady, přesvědčovat je a především motivovat, chcete-li vyhecovat k tomu, aby využili sami svých schopností a prostředí, ve kterém žijí, změnili k lepšímu,“ přibližuje projekt Společně k integraci obyvatelstva jeho koordinátor Mgr. Richard Kořínek.

Uvést něco takového do praxe však vůbec nebylo snadné. „Každá taková lokalita se skládá z různých typů lidí. Vůbec neplatí předsudek, že každý, kdo v ní žije, je od podstaty negativně naladěn a bez zájmu na svém okolí cokoliv změnit k lepšímu,“ snaží se nám vysvětlit jeden z místních terénních sociálních pracovníků Michal Holub.

„Samozřejmě i tady žili lidé, kterým bylo všechno jedno. Pokud nepořádek sami přímo nedělali, tak ho ani nijak neřešili. Naštěstí tu už nebydlí a odchodem se změnila i celá zdejší situace,“ potvrzuje Irena Pačajová, aktivní účastnice projektu.

Terénní pracovníci v podstatě vsadili na známou skutečnost, že každý člověk má daleko lepší vztah k tomu, co vytvoří vlastníma rukama, a své dílo si pak také lépe ohlídá proti případným vandalským útokům jiných.

„Když jsme se s lidmi začali bavit, co dělat a jak změnit prostředí, ve kterém žijí, slyšeli jsme, že vlastně chtějí jen pomoc materiálem a nezbytné práce si udělají svépomocí. Sehnali jsme tedy nějaké peníze, nakoupili, co bylo třeba a ostatní nechali na nich,“ říká Michal Holubec.

Návštěva společných prostor domů, chodeb, schodů nebo sklepů ukazuje, že řemeslníků v jednotlivých domech bydlí dost. Setkáváme se s teprve čerstvě nahozenými stěnami, na jiném patře už mají vymalováno, jinde se začalo s přípravnými pracemi a čeká se na přísun dalšího materiálu.

„O superkvalitu v tomto projektu nejde. Důležitá je změna přístupu. Že se daří, potvrzuje i fakt, že do naší práce ve vytipovaných lokalitách zapojujeme stále nové terénní pracovníky, kterých už dnes máme sedm,“ potvrzuje životnost projektu Mgr. Kořínek.

„Dřív nám tady nesvítilo světlo, stěny byly oprýskané, okopané, na mnoha místech pomalované. Dnes jsou již z velké části opravené, brzy vymalujeme všechny. Možná na ně pověsíme informační nástěnky nebo obrázky,“ plánuje paní Pačajová, která se stala domovnicí v jednom z domů. Drží klíče od sklepních prostor, stará se o věci, o které se dřív nikdo nestaral, dbá na úklid domu a pořádek okolo.

Projekt Společně k integraci obyvatelstva, jenž vznikl na základě grantu z Evropského sociálního fondu, samozřejmě celou problematiku sociálně vyloučených lokalit některých českých měst vyřešit nemohl. Nebylo to ani jeho cílem. Ukázal však cestu, jak prostředí sociálně vyloučených lokalit upravit k lepšímu a jak motivovat jejich obyvatele, aby se tak stalo jejich přičiněním.