V několika městech Plzeňského, Jihomoravského a Středočeského kraje již delší dobu funguje projekt, který má cizincům žijícím u nás pomoci hledat východisko z jejich mnohdy svízelné situace a chránit je před sociálním vyloučením.Poskytuje profesionální servis v otázkách práva a sociálních služeb. Nejčastěji Ukrajincům, Bělorusům, Moldavanům, ale i Uzbekům a Kazachům. Zatímco v první dvojici krajů lidé s problémy většinou přicházejí do speciálních kanceláří, ve středních Čechách se více pracuje v terénu.

Pomohl i pětatřicetileté Irině z běloruského Homelu. Do Čech přijela za prací před třemi roky. Cestu k nám jí zajistila agentura, které zaplatila dost peněz. Rok pracovala jako námezdní uklízečka, prodávala také klobásy v pouličním stánku, teď pracuje za kasou jednoho z prodejních řetězců. „Za celou tu dobu jsem se o vyřizování žádných papírů nestarala,“ přiznává. Pracovní povolení pro ni vyřídil „klient“, tak se v ruskojazyčném prostředí označuje člověk, který za nově příchozí vše potřebné zařídí. Zadarmo to ale není a sumy za zprostředkování práce uklízečky či prodavačky jsou opravdu vysoké.

„Cizinci mají ve svých krajanských komunitách často lidi, kteří lépe umějí jazyk nebo mají kontakty. Tito takzvaní klienti za úplatu poskytují cizincům různé služby poradenského či zprostředkovatelského charakteru. Problém je, že cizinci platí neúměrné sumy za úkony, které jsou jinak bezplatné. Například za sepsání žádosti na polovinu stránky laickou češtinou si účtují až 8000 Kč, nebo za vystavení potvrzení o ubytování 2000 korun,“ vysvětluje Mgr. Ludmila Bobysudová z Organizace na pomoc uprchlíkům a garantka projektu. 

Je nasnadě, že krajanští bosové nestojí o to, aby si cizinci řešili své problémy sami. „V praxi se pak setkáte s lidmi, kteří zde žijí třeba i čtyři roky a neví, za jakým účelem jim byl vydán pobyt, neví nic o svých povinnostech, ale ani právech a značnou část svého výdělku vydají těmto zprostředkovatelům za vyřízení věcí, které si mohou mnohdy vyřídit sami. Přesto je pro tyto lidi zavedený systém do značné míry výhodný, ale pouze do doby, než klient na něco zapomene či něco neudělá, selžou jeho kontakty nebo cizinec začne prosazovat svoje práva,“ přibližuje všední realitu cizinců v ČR Ludmila Bobysudová.

„Bylo toho spousta, o čem jsem vůbec nevěděla a sama se tím nikdy nezabývala. Vše za mne za úplatu dělal klient, ale teď už vím, že vše mohu zvládnout sama a nikomu cizímu nebudu bezpracně plnit kapsy,“ říká rezolutně Irina.

Irina prozřela, když se na nádraží náhodou seznámila se streetworkery ze zmiňované organizace. Navštívila pak i kancelář, aby se například dozvěděla, jak si prodloužit pobyt, změnit jeho účel nebo jak postupovat v případě nečinnosti Ministerstva vnitra ve věci prodlužování pobytu. Poradci také pomáhají sepsat odvolání proti neprodloužení pobytu či neudělení víza, doporučují, jak postupovat při nedodržování pracovně právních předpisů, nebo co dělat, když zaměstnavatel nevyplácí mzdu. Sociální poradenství zase obnáší pomoc při hledání práce, zajištění zdravotního pojištění a pracovního povolení či uznání dosaženého stupně vzdělání. 

Kurzy češtiny, které projekt rovněž nabízí, Irina zatím odmítla. Pracuje především s Čechy, a tak se domluví už více než obstojně. Výuka češtiny je přesto důležitým aspektem projektu, protože neznalost jazyka výrazně snižuje šance cizinců na samostatný život bez závislosti na zkušenějších krajanech. Právě to bývá jeden z nejčastějších důvodů, proč jsou tito lidé i po mnoha letech pobytu u nás stále cizinci. „Do kurzů češtiny se nám hlásí lidé, kteří vůbec česky nemluví nebo mluví špatně a cítí to jako svůj handicap. Pak jsou to žadatelé o trvalý pobyt, které čeká povinná jazyková zkouška. Těm pomůžeme zbavit se strachu a na zkoušku je připravíme,“ popisuje Ludmila Bobysudová. 

To je také případ dvou pakistánských bratranců. V České republice se rozhodli využít zkušeností z gastronomie a nabízet českým strávníkům šašlik, kebaby a další dobře kořeněná jídla. V Komárově mají provozovnu, do které pravidelně dochází učitelka češtiny. Připravuje je na zkoušku z českého jazyka, která je povinnou součástí procesu získání trvalého pobytu.

A jak se projektu daří? „Se střídavými úspěchy,“ přiznává Ludmila Bobysudová. „Dlouhodobě budovanou síť neformálních kontaktů zprostředkovatelů lze v některých případech suplovat jen obtížně, obzvlášť pokud účastníci projektu zůstávají v pasivitě typické pro takový systém. Nicméně se s nimi snažíme pracovat tak, aby byli více schopní věci řešit samostatně, aby rozpoznali problém a řešili ho včas. To se, myslím, daří.“