Až do roku 2004 se Anežčin život podobal mnoha jiným. Střední školu sice nedokončila, ale protože se brzy vdala a otěhotněla, příliš se tím nezabývala. Tři roky po prvním dítěti přivedla na svět druhé a pak ještě další dvě, vždy po dvou letech. Pak už následoval klasický kolotoč: práce v kyjovské šroubárně, starost o rodinu, péče o domácnost… „Když došlo k celospolečenským změnám, chtěla jsem ze zavedeného stereotypu pryč. Děti pomalu odrůstaly a já si troufla na podnikání. Otevřela jsem si dámské krejčovství a postupně jej rozšířila o svatební studio,“ prozrazuje. Pak se ale objevila nemoc.

„Potíže přišly pozvolna. Začala jsem trpět epileptickými záchvaty, měnila se mi psychika, byly chvíle, kdy jsem jen tak seděla a dívala se do prázdna.“ Vše se rázem změnilo a zájem o podnikání, práci i rodinu ustoupil do pozadí. Lékaři navrhli operaci mozku, která měla problémy odstranit.

K operaci došlo v únoru 2006. Epilepsie zdá se pominula, přišly ale deprese. Začala brát předepsané medikamenty, pobírala invalidní důchod – ne však nadlouho. Na podzim téhož roku totiž posudková lékařka usoudila, že je už zcela zdravá a na invalidní důchod nárok pozbyla. „Možná to právě tím začalo,“ krčí rameny Anežka, a pak se rozpovídá: „Depresivní stavy se staly mým společníkem. Horší ale bylo, že jsem přestala pociťovat domácí zázemí. Muž vydělával, děti dospěly, já na práci neměla pomyšlení a zdálo se mi, že jsem na všechno sama. Že si nemám s kým o svých potížích popovídat, že mi nikdo nechce naslouchat, že na mě zkrátka nikomu nezáleží,“ vzpomíná.

Východisko z tohoto stavu zvolila to nejméně dobré. „Z obchodů jsem si zkrátka odnášela věci, které jsem neplatila,“ popsala skutky, které ji dovedly až před soud. Rozsudek si vyslechla v prosinci roku 2011. To už měla za sebou rozvod a s ním i návrat k rodnému příjmení. Verdikt byl přísný. Poslal ji do vězení a jeho vrata se pro ni otevřela až v srpnu 2014. „Ztrátu svobody jsem nesla hodně těžce. Vlastně ani nevím, jak jsem tím vším prošla, snad že jsem si vytvořila jakýsi obranný krunýř. Jak se ale blížil konec trestu, přepadávaly mne nové obavy. Kam po propuštění půjdu, kde složím hlavu, z čeho budu žít, kde najdu práci a najdu ji vůbec?“

Lidem, jako je Anežka, většinou pomáhají různé neziskové organizace. „Nástěnka na vězeňské chodbě byla plná nabídek a odkazů pomoci po propuštění. Já se ale o té své šanci dozvěděla od vězeňské psycholožky, které jsem se zeptala, zda neví o něčem, co by se hodilo přímo na mě. Od ní jsem poprvé slyšela o projektu S_ANIMA,“ vzpomíná Anežka na chvíli, kdy začala pomyslný uzel na své životní cestě rozvazovat.

Projekt S_ANIMA – podpora osob před a po propuštění z výkonu trestu k rovnému zapojení na trhu práce Národního centra pro rodinu nabízí přímo v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou motivační kurzy různého zaměření a individuální poradenství. „Projekt se mi zalíbil na první pohled. Absolvovala jsem celý jeho běh, využila individuálních konzultací i kurz práce na počítači. Když jsem letos v létě konečně opustila věznici, věděla jsem, kam jít,“ říká Anežka.

Až tak jednoduché to ale nebylo. Když dorazila do azylového domu na brněnské adrese, nikdo tam o ní nevěděl. „Naštěstí mě tam ale nechali přespat v noclehárně a začali můj případ řešit. Trvalo to skoro dvě neděle, po které jsem večer dorazila na noclehárnu a ráno ji musela zase opustit, ale potom jsem v domě dostala stálé ubytování. Našla jsem současný domov.“

A nezůstalo jen u střechy nad hlavou. „Našla jsem tu i práci!“ raduje se Anežka. Má do ní přesně osmadvacet schodů. Tolik jich vede do kuchyně, kde zatím pracuje jako pomocná síla. Uzel na životní cestě už začal povolovat. Rozvázaný ještě úplně není. Anežce se třeba zatím nepodařilo navázat kontakt s nikým z rodiny, odvážila se spojit jen s některými ze starých známých. Aktivně hledá práci na stálo a sní o dovolené v jižních Čechách i vlastním bydlení.