Životní příběh Mirky Brožové připomíná film Cesta z města. Po rozvodu opustila Plzeň, kde zanechala bývalého manžela, ale také velmi úspěšný projekt, který vymyslela, zrealizovala a nakonec i vedla. Dům U Slunce se stal vyhledávaným centrem vzdělávání dospělých. Ona se však vrátila do rodného Kláštera u Nepomuku - do domku po babičce, kde začala znovu, od nuly. „Mé představy byly hodně naivní, protože změna městského způsobu života na ten venkovský nebyla nijak snadná,“ vzpomíná Mirka.

Pak potkala Petra. Obdivovala jeho svobodomyslnější přístup k životu. Vzali se a Mirka postupně změnila pohled na životní hodnoty. Společně jezdili po festivalech a trzích, kde prodávali vlastnoručně vyrobená batikovaná trička. Náročný, ale také nikterak výnosný způsob života. Obrátila se proto na plzeňské kamarády, od nichž vzešla nabídka na práci, která spočívala v propagaci filmového festivalu. Když ji přijala, poznala velmi rychle, že být denně tři hodiny na cestách spolehlivě zničí všechny výhody života na venkově.

„Potom jsem otěhotněla a přestala otázku pracovní seberealizace řešit. Ale jen tak čekat na příchod miminka s rukama v klíně jsem nechtěla. Začala jsem navštěvovat kurzy mateřského centra Studnice v Plzni. Bylo to potřeba. Moje pracovní kondice klesala, stejně tak sebevědomí. Nutně jsem potřebovala záchytný bod,“ popisuje Mirka s tím, že původně váhala, zda má kurz pro začínající podnikatelky absolvovat, neboť se díky svým profesním zkušenostem mezi začátečníky tak úplně nepočítala.

Nakonec však usoudila, že jí kurz usnadní návrat do pracovního prostředí po mateřské dovolené, pozná díky němu další ženy odhodlané změnit svou budoucnost a třeba se sama něčemu přiučí. Mirka také přiznává, že pro ni tato životní etapa představovala určitou formu terapie. Na seminářích se dokázala odreagovat, inspirovat se, ale také si odpočinout, protože do kurzu byly zapojeny „hlídací tety“, které v jeho průběhu dohlížely na potomky účastnic. 

„Celkově kurz hodnotím velmi pozitivně z důvodu nalezení silné motivace opět začít, nastartovat se, najít odvahu zkusit projekt i s omezeními, která rodičovství přináší. Získala jsem také pokorou vůči času, protože jsem si uvědomila, že všechno jde, jen ne prostě tak rychle, jako tomu bylo před mateřskou. Atmosféra ve Studnici, která kurz organizovala, byla velmi profesionální a asistentky pro kurz i hlídací tety milé a přátelské. Cítila jsem se podporovaná a vítaná,“ uzavírá Mirka zkušenost se Studnicí.

Nebyla by to Mirka, aby nově nabyté zkušenosti a znalosti nezúročila: „Díky ochotě Studnice zkusit provozovat na venkově jejich ´pobočku´ jsem si po dohodě s manželem pronajala kancelář v Nepomuku a snažila se nabízet místním e-learningové vzdělávací kurzy, knihovnu a semináře na rozvoj osobnosti. Jenže, nedařilo se. Nebyl zájem,“ popisuje.

V průběhu hledání nového uplatnění přišla Mirka opět do jiného stavu. Manžel navíc začal podnikat, a tak péče o rodinu zůstala jenom na ní. To ji ale neuspokojovalo. Znovu nastoupil koloběh absolvování kurzů různého typu a probdělé noci plné přemýšlení, kudy dál. „Zásadním se pro mne stalo setkání s bývalým nepomuckým starostou. Mezi řečí nadhodil, že by bylo dobré vybudovat v městečku Dům dětí a mládeže. V hlavě se mi zrodil nápad, který měl zhodnotit mé zkušenosti ze sedmileté praxe v Plzni, kdy jsem řídila vzdělávací centrum. Pustila jsem se do toho a po dvou letech příprav se mi v Nepomuku podařilo otevřít volnočasové centrum,“ vzpomíná Mirka.

Dnes si už nepomučtí život městečka bez Fénixu, jak se volnočasové centrum jmenuje, jen stěží dokáží představit. „Dům jsem tak nazvala proto, že se pro mne stal metaforou k novému startu. Na popelu z prvního projektu může vyrůst nový záměr. Spálením mostů, pokud se jedná o most na vašich životních pilířích, nic nekončí. Naopak. Necháte-li popel dostatečně dlouho uležet, aby vstřebal emoce kolem požáru, může se stát skvělou živnou půdou. A nový projekt v těchto podmínkách vyroste mnohem rychleji, nežli by člověk doufal,“ svěřuje se svým životním postojem Mirka.